o hřitowě, o smrti...
Náhrobní kámen na pozdrav mi mává,
hrob z nějž děs a hrůza vstává.
Avšak já k hrobu vycházím vstříc,
nebojím se o nic víc.
Pěšinkou vyšlapanou,
já stoupám k onomu místu...
A za další branou
jsem už blíž Ježíši Kristu.
Ten na dřevěném kříži,
s krvavými ranami
a do nebes vzhlíží
s němými prosbami.
Život zde není na místě,
jen tma si s tichem ruku podají
Mrtví jsou zkrátka sólisté
a tiše Boha volají.
Kolem dokola hroby,
na nichž napsána jsou století,
stojí tu už dlouhé doby
a dál čekají své oběti...